Buškraft na vozíku

Toto spojení se Vám asi bude zdát zvláštní, dokonce jej lze označit za protimluv, protože buškraft je "...souhrn dovedností a filozofie související s pobytem v přírodě...". A jak všichni z vlastní zkušenosti víme, pohybovat se s vozíkem i po obyčejné louce není zrovna jednoduché, nemluvě o lese. Nicméně, i přesto jsem se rozhodl zkusit své štěstí. Od toho dne, kdy jsem si poprve vzal do ruky křesadlo a vyloudil první jiskru uplynuly do dnešních dnů cca. dva roky. V tomto textu se pokusím napsat něco o tom, co mi ty dva roky daly a co si odnesly sebou.

Nejdřív mi dovolte, abych se představil. Jmenuji se Petr. Pohybuji se na invalidním vozíku. Diagnostikovanou mám dětskou mozkovou obrnu. Naštěstí jsem z toho vyšel dobře a i přes vozík pod zadnicí mám dobře použitelné ruce. Pokud jde o mé zájmy a koníčky a tak můj hlavní koníček jsou počítače, hlavně ty jenž pohání některý Unixový systém. Toto mé hobby se mi časem stalo i zaměstnáním.

Dále už od roku 1997 užívám služby osobní asistence od Spolku Trend vozíčkařů Olomouc. A právě od asistentů jsem si vyslechl prvni příběhy večerech u táboráku a nocích ve stanu. Hodně se mi to líbilo a tak jsem jednoho z asistentů požádal, jestli bych si nemohl zkusit takový stan postavit.

Tehdy jsem to nevěděl, ale asistent na něhož jsem se obrátil je tramp celou duší a dovolenou tráví na místech o jejichž existenci se běžný člověk nejčastěji dozví ze zpráv typu "...ode dne toho a toho se pohřešuje ten a ten naposled byl viděn v oblasti té a té. ...". Pokud se ten dotičný setkal s nesnázemi přírozeného druhu jako je nepřízeň počasí, tak se zpravidla po pár dnech vynoří promrzlý a hladový v nějaké vesnici a dostane se domů. V horším případě, kdy je za jeho zmizením něčí zlá vůle, často podpořená kalašnikovem, nemusí se vrátit už nikdy.

A ten, nejen, že stan vlastnil, ale dokonce se nacházel v jeho batohu. Slovo dalo slovo a usadili jsme se na trávníku za kanceláří lehce kryti stromy před pohledy kolemjdoucích a větrem. Trvalo to hodinu, ale na jejím konci jsem věděl, že i přesto, že většinu práce odvedl onen aistent, zvládnu víc, než bych kdy byl ochoten uvěřit. I když nebylo zrovna teplo, tak jsem byl propocený skoro do nitě a bolely mne i svaly o jejichž existenci jsem před tím neměl tušení nejen já, ale snad ani většina anatomických atlasů. Rozuměj těch běžně dostupných, v nějakém 600 stranovém výtisku by se určitě našly, Taková anatomická rarita zase nejsem.

Stan stál, sice né moc pevně, protože kolíky jsme zatloukali kamenem a plachta taky nebyla moc napnutá, ono složit dvě teleskopické tyče, potom je ohnout a zarazit do země není tak jednoduché, jak to vypadá, když to dělá někdo, kdo to umí. O natahování vnitřní a vnější plachty nemluvě. Celé to vypadalo jako termitiště přepadené hodně hladovým a nešikovným mravenečníkem. Nicméně se mi do něj podařilo i vlézt. Přiznávám, že možnost si po tom všem chvíli lehnout byla super.

Jenže už na první pokus byly vidět první problémy. První. Stan byl sice oficiálně pro dva, ale já jej celkem spolehlivě zaplnil. Krom toho bylo ve vnitř po pár minutách slušné dusno. A navíc překonat skoro 30 cm vysoký spodní okraj se mi sice povedlo, ale představa, že bych to samé měl prodělávat v noci hnán nikoli nadšením jako pří prvním pokusu, ale třeba plným močovým měchýřem (a to je ta lepší možnost pokud jde o výčet věcí jenž Vás mohou v noci hnát ze stnau), nebyla z nejlepších.

Po tomto prvním pokusu jsem to s různými asistenty i kamarády zkoušel ještě několikrát, ale základni nedostatky, jako obtížný přístup, nedostatek místa a vzduchu zůstávaly. Dost věcí se podařilo vyřešit. Třeba zatloukání kolíků. Protože kolíky jsou malé, muslel jsem si k jejich zatlučení vždy kleknout. A než jsem zatloukl všech osm, připadal jsem si jako balík slámy s brýlemi, nebo trávy, to podle povrchu. Že většina toho co jsem měl na kolenou a botách končila potom ve stanu je jasné. Musím přijít na to jak je zatloukat s vozíku. Nakonec jsem se rozhodl pro zdánlivě nejjednodušší řešení. Nechat si udělat dlouhé kolíky.

Z asistentem jsem se vydal do místního obchodu s kovy. Pokud se tento popis zdá někomu divný, tak v názvu mají Prodej hutního materiálu". Tam jsem jednomu z přítomných pánů v montérkách popsal co potřebuju mi a on ochotně uřízl potřebné tyčky. Zatím jen čtyří, ale na zkoušku to stačilo. Jenže i s tímhle dílčím vylepšením to nebylo ono. Malý stan je dobrý na putování od jedné památky ke druhé, kdy člověk utahaný pochodem večer padne do spacáku a spí a já chtěl něco v čem by se dalo žít i týden a vařit.

Naštěstí tou dobou měli v našem parku setkání skauti snad z celé republiky. Přivezli si sebou spustu skautských pomůcek od klasických podsadových stanů, které by poznal i pan Fogrlar až po moderní stany ve kterých vyražejí do vzdálených míst ti, kterým se "Lilie skautská" zapsala do duše tak hluboko, že vyrážejí ne cesty i dnes ač jsou z nich již otcové od rodin. A mezi tím vším a spoustou dětí ve skautksých krojích i v civilu stálo teepee.

Nejdřív jsem na něj jen mrknul a chtěl jsem jet dál, ale pak jsem si řekl, že když už jsem tady, podívám se blíž. Nakonec jsem se na ten zhmotněný relikt dnes známý jen z knih. Díval asi dvacet minut. Nakonec si mne povšimli dva skauti a jestli prý bych se nechtěl podívat dovnítř, že mi rádi pomůžou.

Dovnitř bych se podíval rád a hned jsem jim to taky řekl. Nadšeně ke mně přiskočili a pomohli mi dostat se přes patník a prokličkovat mezi batohy s ukázkami vybavení používaného v různých etapách skautské historie.

Do samotného teepe jsem se už dostal v pohodě. Stačilo jen trochu sehnout hlavu. Vnitřek mne překvapil svou prostorností a vzdušností. Nesměle jsem položil ruku na plachtu, přejel po jednom z vnitřních nosných lan a opatně vyzkoušel pevnost nosné tyče. Nevím, jak jsem se tvářil na venek, ale uvnitř jsem byl jako u vytržení. Spousta prostoru, dosst vzduchu, možnost rozdělat si oheň přímo uvnitř. Hned jsem své dva průvodce zahrnul spoustou otázek. Ochotně mi odpovídali a na konec jsem tam seděl s jedinou myšlenkou v hlavě: "Tohle musím mít"

Mohutně jsem poděkoval svým dvěma průvodcům a vydal jsem se domů. Doma jsem usedl k internetu a začal hledat odpověď na základní otázku, tedy kolik to celé stojí? Odpověď mi vyrazila dech. Osmnáct tisíc je pro mne fakt dost velká pálka. Vzal jsem si tužku a začal sepisovat veškerá svá aktiva. Po započítání všech tajných fondů a zavolání několika kamrádům, které jsem kdysi založil, když na ně přišly zlé časy, s tím, že vrátit mohou až budou moct jsem dal dohromady 13.000. Docela dobrá bilance.

Jenže, pak přišly pochybnosti. Chci to opravdu tolik? Přeci jen je to docela pálka. A ruku na srdce Vážení čtenáři a čtenářky, kolika z Vás leží v šuplíku nevyužité kupony do posilovny, či lístky na bazén, pořízené třeba v novoroční euforii?

Začal jsem přemýšlet o tom, jak ověřit pevnost svého rozhodnutí. Po chvíli dumání jsem našel řešení. Teepee nekoupím, ale ušiju si ho sám. Pak tu ovšem první výzva. Neumím šít. Jenže představa táboření v teepee, nejlíp s pěknou holkou vedle sebe neztrácela na barvách ani když od oné skautkské akce uplynulo pár týdnů a ani po té co jsem při pokusu o šití utrpěl hanebný propadák.

Nakonec jsem zašel za spolupracovnicí, která tehdy měla na starosti takzvanou pracovní asistenci. Pro ty z Vás kdo se s touto formou sociální služby ještě nesetkali, tak je to o tom, že asistent pomáhá klientovy získat potřebné pracovní schopnosti a návyky. A požádal jsem ji, zda by mi nepomohla najít někoho, kdo by mi pomohl zvládnou základy šití.

Samozřejmě, jsem na ní nevytáhl hned teepee. Na to jsem si netroufl, ale zmínil jsem drobné opravy oděvů. K mému překvapení se cca. za dva týdny za mnou zastavila jedna velmi příjemná slečna a pustili jsme se do díla.

Začátky připomínali nějakou moderní pohádku, kde se relativně zpohodlnělý princ pokouší cosi ušít. Nicméně, díky bezbřehé trpělivosti mé asistentky Hanky jsme se dopracovali od sešívání dvou kusů látky, schválně, kdo si to pamatuje z prvního stupně základní školy, až k pokusům s tvrdšími látkami jako je riflovina. Všechno ručně.

Jen pro zajímavost, plánoval jsem ušít metr na den. Za hodinu jsem dal nejvíc deset centimetrů, průměr byl tak osm. Na internetu jsem našel kontakt na dodavatele teepee. Ten mi na zkoušku daroval nějaké odstřižky plachtoviny ze které se teepee opravdu šije. Šlo to překvapivě dobře, ale rozdíl mezi osmi centimetry za hodinu a potřebnými šesti metry na mne začínal doléhat.

Upustil jsem od původního plánu šít ručně a začal shánět stroj. Ten se mi díky pomoci přátel a známých podařilo sehnat. Je to Minerva 122. Problém byl v tom, že jsem s tím strojem neuměl zacházet ani já ani Hanka.

Stroj původně patřil jedné starší paní, která na něm dřív šila, jenže v době, kdy se dostal ke mně už nějaký ten rok stál, takže olej pokrývající pohyblivé části byl pořádně zatuhlý. První pokusy neproběhly moc dobře. Nakonec jsem začal shánět opraváře, který by stroj pohlédl a uvedl do provozu.

To nebylo vůbec jednoduché. Oslovil jsem několik firem a když jejich technici uslyšeli o jaký stroj jde, tak to vzdali. Nakonec se mi podařilo sehnat servisního pracovníka, který uměl pracovat i s těmito starými stroji.

Ten celý stroj rozebral a promazal a co bylo nejdůležitější, věděl, jak s ním zacházet, takže to vše pečlivě ukázal Hance. Potom jsme začali trénovat spolu. Nebylo to vůbec snadné, ale postupně jsem to zvládl. Ovšem bez Hančiny trpělivosti by to nešlo.

Pokud jde o dnešní stav, tak si šiji teepee v dětské velkosti, abych si celý postup pořádně osahal, takhle to zatím vypadá. Nevím, kdy tento text čtete, ale dnes je 17.7., deset hodin. Za pár minut tento text vysázím a odešlu. V jedenáct hodin dorazí Hanka a společně objednáme látku.

Zpět